Chovatelská stanice Perla z Polabí vznikla v roce 2000, ale moje cesta k pejskům, jejich chovu a výcviku je mnohem delší.

Začala již v dětství tím, že jsem strkala svoje dětské ručičky za plot a později domů vodila zatoulané psy. 

První kynologické zkušenosti jsem sbírala se středním kníračem Džespou, kterého pak vystřídal můj první vlastní pes - plavý briard Aicare. Když nás ve 12 letech opustil, už jsem si život bez psa nedovedla představit a učarovalo mi plemeno ovčáka mnohem menšího a praktičtějšího - sheltie.

Už od počátku jsem pomýšlela na to, že budu odchovávat štěňátka a chovatelství se pak stalo mým velkým naplněním. Nyní mám za sebou přes 20 let zkušeností v chovu shetlandského ovčáka, ve kterém jsem se snažila o propojení exteriéru s pracovním využitím.

Zažila jsem začátky agility a se svými fenami jsem závodila v kategorii A3. Byla jsem u začátků pasení v ČR a byla svědkem  jeho ohromného posunu. I tady moje sheltie dokázali, že jsou to ovčáci tělem i duší a některé se dokázaly prosadit i v konkurenci úrovně IHT TS3. V obou aktivitách jsem měla možnost předávat svoje zkušenosti jako instruktor.
Na krátkou dobu se stala mým parťákem border collie  Bee Foderra. Podařilo se z ní vychovat správného farmářského pomocníka a odchovala jsem na ní jeden úžasný bordeří vrh. Stala se mým průvodcem v pasení v CS stylu. Dosáhly jsme spolu úrovně IHT CS1 a musím přiznat, že brzdou dalšího pokroku jsem byla já. V pasení tradičním stylem jsem měla možnost pracovat nebo trénovat mnoho různých plemen a velmi mě to bavilo. 

Přes všechny tyto jmenované aktivity je mým hlavním cílem chov shetlanského ovčáka. Psa, jehož domovina je na Britských ostrovech a proto bych ráda zůstala věrná britskému typu a standardu. Chov ovčáka malého vzrůstem, přesto pracovně upotřebitelného. Takové pracovní využití předpokládá nejen dobrou stavbu těla, ale i upevňování vhodných povahových vlastností a zohledňování zdraví jedinců využívaných v chovu. Studium předků, genetiky a genetický přenosných onemocnění i nespočet jedinců plemene, které jsem měla možnost vidět u nás i na velkých výstavách ve Švédsku, Rakousku, Slovensku a Polsku mě utvrdilo v poznání, že ideální sheltie zřejmě neexistuje.

Chovatelství je cesta. Cesta, na které se učíme z neúspěchů. Je to cesta trnitá a jen málokdy korunovaná vavříny. Některé úspěchy nám nahraje náhoda, některé jsou dílem promyšleného úsilí. Doufám, že ten druhý způsob vede k trvalejším úspěchům, ale kdoví. Příroda je mocná a mnohé její nástrahy nám zůstavají skryté...

Jsem šťastná, pokud se u nás spojí osudy malého štěňátka s jeho "člověkem" a stanou se z nich nerozluční kamarádi. Takový "člověk" pak odpustí svému pejskovi všechny jeho "chyby" stejně tak, jako je pes celý život odpouští nám.